Sestavení žebříčku 25 nejpovedenějších grafických karet si samozřejmě vyžádalo i výrobu opačného top 25. Na tom, co je a není vlastně propadák je možná ještě těžší se shodnout a hodně záleží na úhlu pohledu. Snažili jsme se k tomu přistoupit zodpovědně, sami uvidíte, jestli i tentokrát s námi budete povětšinou souhlasit.

Stejně jako v první části článku vzniklém jsme se v rámci spolupracujícího kolektivu redaktorů a dvou oslovených odborníků (Vlask provozující VGA Legacy a Jirka Souček alias no-X z 3Dfx.cz) na několika vybraných kartách neshodli a popravdě bylo celé vybírání ještě těžší. Označit nějakou kartu za propadák totiž není jen tak, snažili jsme se žádné neprávem neublížit.

25 nejméně povedených herních grafických karet

1. Půle roku 1995: nVidia NV1
   První čip nováčka na poli GPU by nemusel být propadákem, nebýt směru nekompatibilního s tehdejšími rozhraními 3D grafiky. Namísto polygonů totiž NV1 v základu počítala s kvadratickými plochami. Přitom první karta – Diamond Edge 3D – přišla už v roce 1995 a kromě 3D akcelerátoru jste na ní mohli najít zvukovku kompatibilní se Sound Blasterem, game port (pro joystick) a především i 2D jádro. Na PC byly pro NV1 převedeny dokonce některé hry z taktéž nepříliš úspěšné konzole Sega Saturn, ani to však nepomohlo proti nastupující konkurenci vsázející na trojúhelníky
   

   

   Diamond Edge 3D postavený na NV1. Grafika i se zvukovkou a hlavně s DirectX nekompatibilní 3D systém a málem smrt nVidie

2. Přelom 1996/1997: Cirrus Logic Laguna 3D
   Zatímco na začátku 90. let se Cirrus Logic svým výkonným 2D dostal na absolutní špici, od dob uvedení PCI a hlavně rozšiřování 3D akcelerace to s jeho grafickým oddělením šlo z kopce. Laguna 3D byla pověstným posledním hřebíčkem do rakve. Tentokrát asi nebyl ani hlavní příčinou použitý produkt s licencí od Rambusu (paměti RDRAM).
3. Srpen 1997: Number Nine Revolution 3D
   Number Nine se v 3D prostě nechytila a čip Ticket to Ride obratu určitě nepomohl. Karta neuměla OpenGL (pod Windows 9x). Útěchou mohl být vynikající výkon ve 2D (hlavně s 16,7 miliony barev), na to ale v tomto článku nehrajeme a ve skutečnosti už to nebylo ani hlavním tématem v roce 1997.
4. Podzim 1997: 3Dfx Voodoo Rush
   Rush byla první kartou 3Dfx, která kombinovala funkce 3D akcelerátoru i 2D grafiky. Kvůli nešťastnému návrhu, kdy jednak oba čipy sdílely paměť (Rush tak byla pomalejší než Voodoo1) a ještě hůře nebyl čip Rush připojen přímo ke sběrnici PCI a vše bylo třeba obcházet systémem přerušení, se z Rush stal prodejní neúspěch. 3Dfx si v tomto ohledu napravila reputaci až s Banshee.
5. Únor 1999: Trident Blade 3D
   Špička mezi 2D (BitBlt) akcelerátory, outsider mezi výrobci 3D grafik. O kolika výrobcích by bylo možné toto napsat? Jako zástupce neúspěšných 3D pokusů Tridentu jsme vybrali Blade 3D. V roce 1999, kdy přišel, si Trident mohl za svou kartu říct jedině lowendovou cenu a ani tak nezaujal.
6. Srpen 1999: ATI Rage Fury MAXX
   Dvě ve své době celkem slušně výkonné Rage 128 Pro na jediné kartě, takový prehistorický CrossFire s tehdy průkopnickým AFR (Alternate Frame Rendering, střídavé vykreslování obrazu – zcela jiný přístup než tehdejší SLI od 3Dfx, u něhož se čipy nestřídaly po snímcích, ale po řádcích) a žádné přídavné napájení, co na takové kartě může být tak špatného? Vzhledem k tomu, že AFR je metoda, se kterou výrobci s větším či menším úspěchem bojují dodnes, a především proto, že ATI nedokázala vyrobit ovladače pro Windows 2000, si MAXX svoje místo mezi propadáky určitě zaslouží.
   
   
   Rage Fury MAXX anebo prehistorický CrossFire
7. Říjen 1999: S3 Savage 2000
   Málem první karta s podporou DirectX 7, nakonec zřejmě nefunkční HW T&L a věčné problémy s obejitím této indispozice přes ovladače. Výkonem těsně pod GeForce 256, zanedlouho S3 zkrachovala.
8. Léto 2000: 3Dfx Voodoo 5 5500
   Zřejmě už to nebyl ani ten pověstný hřebíček do rakve, ale jednoduše Voodoo 5 představovala pozdě uvedenou, velice drahou, podporou T&L nevybavenou a naopak (poprvé) přídavným napájením vybavenou kartu. O nominaci není pochyb.
9. Podzim roku 2000: Matrox G450
   Zatímco G400 se chvíli ohřál na samotném vrcholu mezi herními grafikami,  G450 uvedená dlouho po G400 přinesla v podstatě jen ušetření pro Matrox. Nový výrobní proces bohužel neznamenal navýšení pracovních frekvencí a 64 bitů sebraných ze šířky sběrnice byly pamětmi typu DDR jen kompenzovány. A ve srovnání s G400 MAX ani to ne. Zatímco G400 soupeřila s Rivou TNT2 a Rage 128 Pro, v době G450 už konkurence měla GeForce a Radeony.
10. Březen 2002: PowerVR Kyro II SE
    Po nášlápnutí s Kyro a Kyro II jsme od PowerVR čekali už konkurenci GeForce 3, namísto toho přišlo jen trochu výše taktované Kyro II s pokusem o SW T&L (EnT&L). Hercules 3D Prophet 4800 SE je sice bezvadná rarita do sbírky, tím to ale končí.
11. Květen 2002: Matrox Parhelia-512
    Parhelia-512 vypadala jako drtič naprosto všeho: 512bitový čip, 256bitová paměťová sběrnice, rychlý 16× anti-aliasing (FAA) a výstup na tři monitory. Problémy s výrobou komplexního čipu na nějaké rozumné frekvenci (250 MHz měly snad jen první čipy, později se mi dostala do ruky prodejní verze nastavena například jen na 207 MHz) společně s pouze částečnou podporou DirectX 9 (oproti ohlášení), vysokou cenou a stínem vrženým na vše Radeonem 9700 znamenal neúspěch. Další karty Matroxu už ambice zaujmout náročné hráče nikdy neměly.
    

    

    Matrox Parhelia-512

12. Únor 2002: nVidia GeForce 4 MX
    GeForce 4 MX neměla s GeForce 4 Ti mnoho společného a ve skutečnosti se podobala daleko více GeForce 2. Kódové označení NV17 koneckonců bylo přesnější a v roce 2002 šlo o funkčně opravdu velmi zaostalé karty. Radeony 9000, které se GeForce 4 MX přinejmenším výkonnostně vyrovnaly, už uměly DirectX 8.
13. Začátek 2003: nVidia GeForce FX 5800 Ultra
    GeForce FX splnila snad všechny parametry núspěšné karty současně. Přišla pozdě. Nesplnila misi (být nejvýkonnější). Měla vysokou cenu, spotřebu a šílené chlazení. Alespoň výkon mohl být v pořádku, kdyby Microsoft nakonec místo FP16 či FP32 neukotvil v DirectX FP24. To sedělo ATI R300, nikoli NV30.  GeForce FX 5900 pak už byla o něco rozumnější, přesto ale slovo FX o pár let později nVidia raději pohřbila.
    
    
    Z chlazení první GeForce FX si s odstupem času dělali legrace i vysoce postavení představitelé nVidie
14. Duben 2003: nVidia GeForce FX 5600 a FX 5200
    Když je špatná vlajková loď a další karty se od ní odvozují, nedopadá to většinou dobře. A tak byly FX 5200 stále zastíněny Radeony 9000 a 9200, FX 5600 pak zcela pokořeny Radeony 9600.
15. První půle 2004: XGI Volari Duo V8 Ultra
    Ambiciózní XGI (SiS) se nespokojila s vydáním nějakých lowendů, ale mimo V5 vytvořila i jakousi střední třídu V8 a dokonce highend v podobě duální V8 Duo. Vzhledem k tomu, že na tehdejší konkurenci (Radeony 9800 a 9600, GeForce FX 5900 a 5700) se nechytala ani kvalitou obrazu a už vůbec ne kvalitou ovladačů (ve spoustě her byl výkon naprosto špatný), nemohlo to dopadnout jinak než naprostým fiaskem. Celá XGI se docela rychle odporoučela a uřvaná Duo V8 Ultra je pouze zástupným symbolem jejího vystoupení.
16. Červen 2006: nVidia GeForce 7950 GX2
    Byla to nVidia se svým modelem 7950 GX2, kdo znovu otevřel Pandořinu skříňku a po fiasku jménem ATI Rage Fury MAXX navrhl referenční model se dvěma grafickými čipy. Na rozdíl od současných dvoučipovek byla konstrukce prostinká – dva zjednodušené tištěné spoje od sebe ještě dělily distanční sloupky, dvě „půlkarty“ byly propojené můstkem a každá z nich měla vlastní jednoslotový chladič s miniaturním pasivem a větráčkem. Přestože možná na dnešní poměry vypadá její chlazení děsivě, karta si vystačila s jediným přídavným šestipinem pro oba čipy, a tak to se spotřebou ani hlučností nebylo tak dramatické. Svou zásluhu na úspornosti GeForce 7 mělo však nechvalně známé ošizené filtrování textur (shimmering). Zastaralost architektury GeForce 7 se projevila už pár měsíců od uvedení, kdy GX2 v některých novějších hrách podlehla i jednočipovému Radeonu X1950 XTX.
17. Duben 2007: nVidia GeForce 8600 GTS
    Po GeForce 6600 a 7600 jsme od nVidie čekali opět další výborný mainstream, opak byl ale pravdou. Pod záminkou DirectX 10 se nVidia pokusila docela draze prodávat méně výkonnou kartu, než jakou byl dlouhodobě úspěšný Radeon X1950 Pro.
18. Květen 2007: ATI Radeon HD 2900 XT
    První průšvih: dlouhé odkládání. Druhý průšvih: GeForce 8800 (G80) byla příliš silná. Třetí průšvih: pomalý 4× anti-aliasing. Přestože Radeon HD 2900 XT neměl první recenze špatné (i já jsem se nechal oslepit avizovaným rychlým zlepšením výkonu s dalšími ovladači a především opravou nakonec nejspíš harwarového problému s rychlostí MSAA), kombinace vysoké spotřeby v zátěži, horšího poměru cena/výkon než GeForce 8800 GTS a se zmíněným 4× AA sotva výkonem kolikrát sotva překonávajícím předchozí generaci lze R600 XT bez uzardění za propadák označit.
    

    

19. Leden 2008: ATI Radeon HD 3870 X2
    Radeon HD 3870 X2 byl postavený na stejných čipech jako úspěšné Radeony HD 3850 a 3870. Proč se tedy dostal mezi nejhorší produkty?
    Předně to byla špatná podpora CrossFire ve hrách, kvůli které se v době uvedení v průměru výkonem tak tak vyrovnala jednočipové GeForce 8800 GTX a výkonnější GTX 8800 Ultra. Samozřejmě záleželo na skladbě a počtu testů, čím více, tím hůře. Tam, kde CrossFire nezabral, jste měli highendovou kartu s výkonem mainstreamu. To vše za cenu velkých rozměrů, výrazného zahřívání, vysoké spotřeby a vysoké hlučnosti.
    Připočtěte k tomu ještě fakt, že se díky ní uchytil a rychle rozšířil termín micro-stuttering a začalo se víc mluvit o nešvarech vícečipových řešení. Pak vám bude jasné, proč se ocitla v tomto žebříčku.
20. Duben 2008: nVidia GeForce 9800 GTX
    Zatímco GeForce 8800 GTX převálcovala výkonem všechny soudobé karty rozdílem dvou tříd a dlouhou dobu nenašla konkurenta, model 9800 GTX značku GTX do jisté míry degradoval. Společně s povýšením označení modelové řady o jeden tisíc je to asi hlavní důvod, proč z něj byl jen málokdo nadšený.
    Na rozdíl od revoluční 8800 GTX byl totiž postavený na poprvé recyklovaném jádru G92 z vyšší střední třídy, které se v té době osazovalo do GeForce 8800 GT a 512MB 8800 GTS. Ve srovnání s 512MB GeForce 8800 GTS byl pokrok u referenčních karet až směšný – takt jádra se zvedl ze 650 na 675 MHz a takt pamětí povyskočil ze 1940 na 2200 MHz. Hlavní průšvih byl ale v tom, že při náročnějším nastavení „GTX“ nové generace postavená na elegantní G92 nepřekonala hrubou sílu starší 8800 GTX, o modelu 8800 Ultra nemluvě. Majitelům starších 8800 GTX nenabídla prakticky nic, pro co by museli měnit, a kdo se v době uvedení poohlížel po podobné kartě, raději sáhl k levnější, menší a výhodnější 8800 GTS s jádrem G92.
    Největším přínosem 9800 GTX tak bylo asi posílené napájení, díky kterým se karty při přetaktování dostávaly i k 800 MHz na jádře, a dvojice konektorů SLI, díky které bylo možné poskládat 3-way SLI podstatně levněji, než při osazení 8800 GTX či 8800 Ultra.
    Kdyby to nVidia udělala rovnou, nikdo by asi neřekl ani popel. Bohužel. První karty s jádrem G92 dostaly nálepku 8800 GT a 8800 GTS a nVidia později horko těžko obhajovala, proč u modelů jako 9800 GTX a 9800 GT jenom přeznačuje „staré“ čipy.
21. Květen 2008: nVidia GeForce 8800 GS
    Možná byste mezi nějakou 8800 GS našli i docela výhodnou kartu, všeobecně to ale znamenalo jen velký chaos, spoustu zmetků snažících se svézt na dobrém jménu řady 8800 a někde snad i poloviční paměťové sběrnice. Později byla 8800 GS přejmenována na 9600 GSO. Jenže do téhož názvu byla navlečena i osekaná 9600 GT… A tak bychom mohli tehdejší přejmenovávací mánii nVidie rozebírat ještě chvíli.
22. Červen 2009: ATI Radeon HD 4730
    Radeon HD 4730 vznikl jako zoufalá snaha zalepit díru, která vznikla kvůli nedostupnosti tehdy téměř dokonalé 40nm HD 4770. A vznikl dost nešťastně, ostatně jako většina podobných karet – výrazným okleštěním výkonné HD 4870. Ořezaný výkonný čip znamená automaticky horší provozní vlastnosti, než jaké mají obdobně výkonné karty stejné třídy. Větší čip s vyšší spotřebou vyžaduje výkonnější napájení, a tak je často výsledkem karta, která má vyšší spotřebu, větší rozměry, vyšší hlučnost, ale menší výkon a nějakou výraznou slabinu, V případě HD 4730 to byl poloviční počet rasterizačních jednotek srovnatelný s levnou HD 4670.
    Kvůli nákladnějšímu tištěnému spoji pak nebývá cena o moc přívětivější než u výkonnějších modelů, a to se potvrdilo i u HD 4730 – za stokorunový příplatek jste už mohli pořídit HD 4830 a za čtyři stovky navíc HD 4850.
23. Leden 2010: ATI Radeon HD 5830
    Pokud byste tipovali, že HD 5830 vznikla ořezáním HD 5850, neuhodli byste. Referenční HD 5830 si za svůj vzor vzala výkonnější HD 5870. Se vším všudy krom výkonu.
    Výsledkem byla karta, která měla větší rozměry než HD 5850, vyšší spotřebu než HD 5850, a přitom o poznání horší výkon než HD 5850. Důvodem byl značně zredukovaný počet stream procesorů a především ve srovnání s HD 5850 a 5870 poloviční počet rasterizačních jednotek – šestnáct stejně jako u HD 5770. Spíše než k HD 5850 tak měl model nakonec výkonem blíže k mainstreamové HD 5770.
    Dorazila to zaváděcí cena, kvůli které nabízela HD 5830 ve srovnání s o málo slabší HD 5770 podstatně horší poměr cena/výkon. Alespoň ta se po pár měsících a slevách nějak urovnala.
24. Květen 2010: nVidia GeForce GTX 465
    GeForce GTX 465 se stala doslova na pár dní nejlevnější GeForce s jádrem Fermi a jen slabou a příliš drahou náplastí na obrovskou díru v nabídce mezi GeForce GTS 250 a GeForce GTX 470. Již v době jejího uvedení jí ale nikdo neprorokoval dlouhou a světlou budoucnost, všichni už netrpělivě vyčkávali mainstreamové GeForce GTX 460.
    Karta doplatila podobně jako Radeon HD 5830 a HD 4730 na výraznou redukci parametrů a nevýraznou redukci ceny. Počet stream procesorů sletěl z 448 na 352, a spolu s tím klesaly i další parametry včetně šířky paměťové sběrnice. Oproti výkonnější GTX 470 přitom byla jen asi o tisícovku levnější. Kdo chtěl v té době pořizovat highendovou kartu s jádrem Fermi, pravděpodobně sáhl po méně očesané GTX 470, nebo rovnou po nejvýkonnější GTX 480, a kdo si nebyl jistý, čekal na GTX 460.
    Alespoň jednu věc jí ale musíme přičíst k dobru – na rozdíl od HD 5830 nežrala víc a nebyla ani hlučnější než výkonnější model – GTX 470.
    

    
    Snad jen první GTX 465, které díky HW shodnosti s GTX 470 bylo možno flashem BIOSu na tuto kartu povýšit, byly v něčem dobré

25. Říjen 2010: nVidia GeForce GT 430
    GeForce GT 430 byla nástupcem vlažně přijatého lowendu z řady GT 200. Výkon karty ještě přiškrtily starší paměti typu DDR3, a tak spadla do kategorie, ve které už se recenzenti zdráhají označit dané produkty kvůli slabšímu výkonu za grafiky na hraní (pár grafů, ve kterých drtivě poráží integrované grafiky, se ale obvykle dočkáte) a aby tolik nenadávali, raději o nich mluví jako o úsporných kartách šitých na míru HTPC. Jenže i v testech zaměřených na kvalitu videa byla ve srovnání s konkurencí posuzována hůře.
    Mezi výrobci sestav patří naopak k těm populárnějším, protože jsou „3D“, takže se do specifikací dá napsat „výkonná 3D grafika“, mají hodně paměti, takže to taky vypadá dobře (v případě GT 430, považte, celý gigabajt), a hlavně, nejsou moc drahé.
    nVidia to v nižší třídě nikdy nemusela moc hrát na cenu ani na poměr cena/výkon. Když k tomu připočtete fakt, že už samotné konkurenční Radeony HD 5570 a HD 5670 nebyly ve srovnání s o pár stovek dražší HD 5770 zrovna terno, je zřejmé, že jen málokdo z ní mohl být nadšený.