Středa, 1. prosinec 2010, autor: David Tchelidze

Není to tak dlouho, co jsme nosili i ty nejnovější hry na čtyřech 1,44MB 3,5" disketách v archívech ARJ a už tu máme dobu pevných disků s raménky svištícími obrovskou rychlosti nad plotnami o celkové kapacitě 3 TB nebo třeba rychlé SSD s NAND flash. Úložná zařízení, ať už jsou to pásky, CD, karty či jiné, si určitě zaslouží vaši pozornost.

V době rozmachu služeb typu cloud computing, Google dokumenty a podobné, postupně ztrácíme fyzický kontakt se svými daty. Fotky dokumentující naše životy se pomalu mění v abstraktní ideu vždy dostupné galerie na Picase nebo jinde na webu. Někteří si pochvalují, že se nemusí o ukládání svých dat starat, a mají je stále přístupné. Jiné naopak vybídne nejistota z dat, na která není možné „si šáhnout“, k tomu, aby důsledně zálohovali.

Dnes nosíme po kapsách běžně USB klíčenky, občas nějaký ten „exterňák“ či „paměťovku“. Přesto je možné, že ještě váš praděd se snažil jako učeň v textilní továrně přimět tkalcovský stav ke spolknutí děrované papírové karty. Způsoby, jakými lidé uchovávali informace od počátku digitálního věku, se velmi rychlým tempem měnily a zlepšovaly. Nejdůležitější mezníky tohoto vývoje vám připomeneme v tomto článku.

Děrné štítky

Průkopníkem tohoto způsobu zachování informace byl Basile Bouchon, jenž s jejich pomocí v roce 1725  programoval tkací stroje. Pro ukládáni dat byly však využity až v 19. století. Největší obrat ve vývoji štítků pak znamenala možnost zapisovat data, jež by byla zpětně strojově čitelná. Tím se například usnadnil postup zpracování statistik s miliónovými počty hodnot. První masivní využití tohoto systému v USA zkrátilo čas vyhodnocení sčítání obyvatel v roce 1890 na jeden rok (ještě v roce 1880 bylo potřeba osm let). Štítky se v malých úpravách, týkajících se především zvyšování hustoty děr, používaly téměř celé další století až do sedmdesátých let.

Na obrázku vidíte příklad děrného štítku s raženého v roce 1972. Tento typ s devadesáti sloupci se běžně používal v počítačích UNIVAC.
Děrné štítky na vrcholu své slávy dosáhly kapacity až 0,08 kB. Zdroj: Gadgets.fosfor.se  

Děrné pásky

Tento datový nosič nahradil štítky tam, kde bylo potřeba ukládat větší množství dat najednou. Úzké, většinou papírové, pásky se totiž daly lépe spojovat do dlouhých smyček. Nejprve se používaly pro záznam z dálnopisů, později jako vstupní a výstupní datová média pro počítače. Na obrázku z Wikipedie vidíte příklad zápisu na pásce v kódování ASCII.

    Zdroj: Wikipedia

Magnetické pásky

Médium prvotně určené pro záznam zvuku vynalezl Fritz Pfleumer v Německu roku 1928. Použil tenkou magnetickou vrstvu nanesenou na pruh papíru. Podklad byl z praktických důvodů později vyráběn z plastu. Pro uchování počítačových dat začala využívat pásky v padesátých letech společnost IBM. Jedna páska mohla nést množství dat ekvivalentní deseti tisícům děrných štítků. Nejen díky kapacitě, ale také díky přijatelné výši výrobních nákladů, se stala masově využívaným médiem až do poloviny osmdesátých let. Prostor pro uložení dat měl velikost až 0,85 MB.

Zdroj: Wikipedia

Magnetický buben

S nápadem na toto zařízení přišel roku 1932 Rakušan Gustav Tauschek. Z nevodivého materiálu vytvořil válec, na který nanesl magnetickou vrstvu. Čtení a zápis byl realizován pomocí elektromagnetických hlav umístěných v malé vzdálenosti nad povrchem bubnu. Jeho principu využila IBM v roce 1953 u prvního komerčního sálového počítače IBM 650. Rotující buben v něm zastával funkci operační paměti.

Kapacita bubnu o délce 20 cm a průměru 10 cm byla přibližně 62,5 kB. Hlavní nedostatek spočíval v přístupové době, která byla daná nutností otočit buben tak, aby se požadovaná data dostala pod čtecí hlavy. Průměrné zpoždění odezvy tedy dosahovalo poloviny času potřebného k jedné otáčce. U IBM 650 dosahoval válec rychlosti 12 500 otáček za minutu.

Zdroj: Gadgets.fosfor.se

Magnetické jádro

Magnetický buben byl nahrazen mnohem sofistikovanějším zařízením. Poprvé ho sestrojil americký fyzik čínského původu An Wang v roce 1949 v Harvardských laboratořích. Jednalo se o velké množství miniaturních kroužků z magnetické keramiky (feritu). Informace v nich byla uložena v podobě polarity magnetických polí každé z nich.

Cívky se kompletovaly ručně za použití mikroskopu. Tento proces vyžadoval značnou zručnost – v sériové výrobě byli proto zaměstnáváni především pracovníci z oděvních továren. Koncem padesátých let bylo otevřeno několik továren na Dálném Východě, které díky levné pracovní síle dokázaly srazit výrobní náklady na naprosté minimum. Především díky tomu se jádra stala nejoblíbenějším paměťovým zařízením šedesátých let.

Zdroj: Universität Klagenfur

Kompaktní kazety

Tento způsob využití magnetické pásky představil Philips v roce 1963. Hojně se začaly využívat v sedmdesátých letech, kdy začaly sloužit k ukládání dat v tehdejších počítačích – ZX Spectrum, Commodore 64 nebo Amstrad CPC. Kazeta mohla na každé straně pásky obsahovat až 1 MB dat. Záznam obsahu jednovrstvého DVD by si tedy vyžádal přibližně 4500 kazet a čtení by s tehdejším vybavením trvalo déle než tři čtvrtě roku. Hlavní nevýhodou kazet byly vysoké výrobní náklady spojené se zaváděním pásky a lisováním pouzdra.

Zdroj: Gadgets.fosfor.se

1. Štítky, pásky, magnetický buben a jádro, kazety2. Diskety, pevné disky, CD a flash

Vaše hodnocení: Zvolte hodnoceníZrušit hodnoceníŠpatnéOKDobréSkvěléÚžasné

Průměr: 4.4 (20 hlasů)