Sobota, 15. říjen 2011, autor: Petr Šípek

Práce IT technika není jen o hrabání se v počítačích a jejich příslušenství. Člověk se musí vídat s jinými lidmi, říkejme jim třeba zákazníci. Občas s nimi musíte dokonce i mluvit, to bývá mnohdy větší oříšek než samotná oprava.

Po klasické ranní poradě a následné rychlosnídani jsem se chystal vrhnout do pracovního procesu. Venku bylo hrozně, s radostí jsem všechny výjezdy přehrál na kolegu. Dnes se v teple dílny budu hřát já!

S čerstvým čajem jsem usedl za monitor, chopil jsem pracovní pomůcky a začal promazávat spam, odpovídat na někdy až příliš vlezlé dotazy zákazníků (to zkouší, co vydržím?) a celkově třídit poštu. V tom se ozval zvonek u příjmu zakázek.

Přišla paní (nazývejme ji třeba Lucka), zřetelně si vybavuji, že jsem jí před nedávnem instaloval nový notebook. Ano, ten notebook, co drží v ruce. A máme tu reklamaci, nejneoblíbenější práci technika. Lucka k nám pro počítače chodí již léta, díky tomu vím, že tomu moc nehoví, nicméně počítač k práci potřebuje, dokonce je na něm závislá. Je jí lehce pod čtyřicet, zhruba dvakrát tolik váží a vůbec vypadá jak klasická selka (krev a mlíko, hlavně to mlíko, jestli mi rozumíte).

Touchpad

„Nejde to hejblátko pod klávesnicí, ten, jak se to, tučpad.“ Nejsem idiot, je mi jasné, že myslí touchpad (krásně to slovo vyslovuje, také místo „aj tý“ říká „ý tý“). Bez větších obstrukcí reklamaci přijímám. Touchpad vlastně funguje, jen při psaní textu čas od času kurzor poskočí o pár řádek výš a text se poté zapisuje jinam, než kam Lucka zamýšlí.

Jak jsem již předhodil, Lucka není v technice příliš kovaná a tak jsem se rozhodl, že notebook před odesláním zapnu a ověřím existenci závady. Snažil jsem se předejít trapasu, kdy dodavatel prohlásí, že je vše v pořádku a stačilo třeba jen přeinstalovat ovladač.

Položil jsem notebook na stůl, půl dne na něm brouzdal, odpovídal na e-maily, závada nikde. Preventivně jsem přeinstaloval ovladač a zavolal Lucce, ať si svého pomocníka vyzvedne, závada se neprojevila.

Trochu zmatená si jej vzala, vědoma si své nízké počítačové gramotnosti však nehnula ani brvou, při protestech by jí stejně rychle došly argumenty.

„Ten tučpad furt blbne!“, první věta, kterou jsem uslyšel při příchodu do práce, hned mezi dveřmi. Zaskočila mě, oči jsem měl ještě zalepené ospalky. Opět stejný popis závady. Jelikož jsem se odmítal dalším řešením již zabývat, přislíbil jsem okamžité odeslání k dodavateli.

Návrat z reklamace

Uběhlo dlouhých čtrnáct kalendářních dnů, než se počítač vrátil z reklamace. Během těchto dvou týdnů jsem měl dvanáct telefonátů s Luckou, jestli už náhodou není u nás. Ano, volala i v sobotu, byla ale hodná, obtěžovala až v devět ráno.

Výsledek reklamace: „Reklamace se neuznává, závada se neprojevila. Provedena reinstalace OS z Recovery Partition.“

Já věděl, že si ten klon disku mám udělat, ta by skákala alespoň pět metrů vysoko, kdyby jí to všechno smázli. Naklopil jsem zálohu, zavolal Lucce. Zprávu nesla celkem nelibě, tak jako všichni, kterým není uznána reklamace.

Já měl ale radost, moje zjištění bylo potvrzeno a já se měl o co opřít. Jenže hned další den stála Lucka u přijímacího pultu a netrpělivě podupávala nohou, můj pozdní příchod do práce tak nabral další rozměr. Šéfovi to vysvětlím, ale co Lucka, moje nová noční můra?

„Ne. Nejde to. Udělejte s tím něco.“ říká ta na první pohled milá paní (na ten druhý už to tak příjemné není, a co teprve na třetí). V hlavě mi proběhlo několik nevlídných slov, nakonec jsem se udržel, notebook zapnul a požádal jí, ať mi na místě něco napíše a ukáže závadu, že jí budu koukat přes rameno.

Stáli jsme tam jako blázni skoro půl hodiny, paní Lucka za tu dobu napsala asi tři řádky textu (jistě, ve stoje se mi taky píše blbě, ale tři řádky za půl hodiny?). Po pár minutách jsem chtěl prohodit něco ve stylu: „Možná se kurzor nudí a tak si pobíhá po obrazovce, aby zkrátil dlouhou chvíli mezi písmenky.“ Neřekl jsem to, jsem taktní.

Paní to odbyla se slovy, že se mě počítač asi bojí, tak to teď neudělá. Po neúspěšném předvedení problému taky trochu změkla, pochopila, že jí reklamaci nemůžu uznat, když závada prakticky neexistuje. Dohodli jsme se, že až se to začne zase dít, dojedu k ní do firmy, beztak tam musím jet zkontrolovat zálohy. S úsměvem na rtech jsem prohodil cosi o „lokální závadě“, oba jsme se zasmáli a šli každý po svém.

„Už to dělá zase, pojeďte honem.“, křičí na mě celá rozevlátá radostí do telefonu. No to jsem si přece nemohl nechat ujít, sedl jsem do auta a za hvizdu pneumatik vyrážím na záchrannou misi do světa (ve skutečnosti jsem v klidu dopil čaj a přátelsky poklábosil s kolegou).

Do kanceláře jsem se dostavil s vážnou tváří, odcházel jsem však s nesmazatelným úsměvem na rtech. Opět jsem si stoupnul za Lucku a těšil se na odhalení závady. Moje přítomnost přilákala nemalý hlouček Lucčiných kolegyň.

Ačkoliv seděla na židli, nasadila přibližně stejné tempo, které předvedla ráno. Vždy po dvou slovech zamžourala očima do textu, nadávala u toho, že si už musí dojít k tomu očaři, že už prd vidí. Tu náhle došlo k projevení závady!

Nebudu lhát, málem jsem padnul do kolen, jen málo chybělo, abych nevybuchnul smíchy! Vždy, když se paní Lucie nahnula k notebooku, aby zaostřila na text, její poněkud nadměrně vyvinuté poprsí dosedlo na desku notebooku a ujelo jí s kurzorem.

No a teď jí to vysvětlete!