Úterý, 24. leden 2012, autor: Adam Vágner

Po dvou referenčních kartách AMD jsem vyzkoušel i produkční kartu od Sapphire. Její spotřeba mě ale doslova vyděsila. Nakonec se naštěstí potvrdilo jen to, že budou Radeony HD 7970 nadmíru citlivé na kvalitu přechodu mezi jádrem čipu a chladičem. Podívejte se, na co se dá narazit u karet, které už si před vámi vzal někdo do parády.

Když jsme před uvedením HD 7970 domlouvali karty k testům, s českým zastoupením Sapphire jsem si vyměnil několik mailů, ve kterých jsem vysvětloval, proč nerad testuji karty, které už přede mnou někdo měl, a proč není dobrý nápad nechávat kolovat jednu kartu po několika redakcích. Ale ani tak by mě nenapadlo, že se to tak rychle a v takové míře promítne do reality.

Obvyklým koloritem recenzí je, že autor rozebere kartu, přeleští grafický čip a udělá pár fotografií plošného spoje bez chladiče. Občas se neubráním pocitu, že to bylo hlavně kvůli tomu, aby se pochlubil, že umí daný produkt rozebrat a složit. Bohužel pro ostatní recenzenty a hlavně čtenáře už se první kutil nestará o to, že se s kartou bude něco dál dít – on má otestováno a ostatní už neřeší (možnost, že by šlo o záměrnou sabotáž konkurenčních recenzí, snad můžeme vyloučit).

Dále může nastat asi tak pět scénářů:

• nejkritičtější, zřídkavý, avšak pro objektivitu testů paradoxně nejlepší – že při opětovné montáži někde něco křupne a kartu už nikdo neoživí.
• spořivý recenzent seškrábne zbytky staré pasty, nějak to naplácá na jádro nebo na základnu a chladič, přišroubuje zpátky… a pošle dál. Snad netřeba dodávat, že v případě tzv. „zapékacích“ past není podobný postup zrovna košer.
• další si můžeme pracovně nazvat třeba pouliční směska. Zatím největší zážitek mám s Radeonem HD 3870 X2 od Asusu, který jsem kdysi dostal na recenzi. Protože se při testování přehříval, následoval klasický postup. A po sundání chladiče jsem se zděsil – na základně jsem v místě jádra našel klasickou růžovou „žvýkačku“, na kterou někdo naplácal bílou teplovodivou pastu.
  
  
  
  Ale i dnes, kdy už se ony příšerné žvýkačky na chladiče nedávají, se dá narazit na podobné alchymisty, kteří smíchají původní nános s čímsi bílým ze šuplíku (a pokud náhodou přidá pastu v podobném odstínu, už se to prakticky zjistit nedá).
• recenzent se obtěžuje nahrubo utřít starou pastu a plácnout tam místo ní něco, co moc nestojí (pasta jako pasta, stupeň sem, tam, však co…)
• a snad poslední (a ze všech špatných možností asi ta nejpřijatelnější) je, že pečlivě očistí jádro i základnu a nanese novou (a kvalitní) pastu a kartu složí, přesvědčí se, jestli se vlastnosti karty razantně nezhoršily a až poté pošle kartu dál. Většinou (bohužel pro další recenzenty a objektivitu recenzí) je výsledkem tohoto postupu naopak to, že se jádro v zátěži chladí líp (navzdory „myslivecké latině“ výrobců o lepších zapékacích pastách je teplota obvykle o 3–4 °C nižší) a s tím oproti „reálu“ klesá i spotřeba a hlučnost karty. Laicky řečeno, ostatní už testují lepší kartu, než kterou si potom koupíte v obchodě. Tedy alespoň mně se ještě tímto postupem nepovedlo vyrobit kartu, která by s vyměněnou pastou dopadla hůř než před rozebráním.

Minimálně nVidia a AMD o „investigativních“ novinářích už asi ví své – v pokynech pro testování a v prezentacích už pravidelně zdůrazňují, že mají karty rozebírat až po změření provozních vlastností. A dokonce už, nejspíš ve snaze rozebírání omezit, začali do materiálů přidávat i fotografie obnažených karet a rozebraného chladiče. Zatím marně.

Ale i přesto, že jsou si vědomi, co se bude s předváděcími kartami dít, se do našeho regionu často dostává jedna, dvě, tři karty a každá musí procestovat několik redakcí a absolvovat několik recenzí, aby se „zaplatila“. Náš region totiž není naneštěstí tak velký ani tak atraktivní, aby se producenti se vzorky karet pro testy přetrhli, a obzvlášť to platí pro highend. Sám se proto do rozebírání karet moc nehrnu a byl bych nejraději, kdyby se z výše uvedeného důvodu povedlo zosnovat nějaký meziredakční pakt o nerozebírání karet. V době, kdy je rozborka karet v dostatečné kvalitě prakticky v každé zahraniční recenzi, to nepovažuji za nutné – ti, které opravdu zajímá, jak vypadá návrh tištěného spoje a jaké součástky na kartě najde, to stejně dobře dokáží vstřebat i ze zahraničních recenzí. Přínos, který těch pár fotek obnažené karty v recenzi má, nevyváží to, že v následujících recenzích téže karty už čeští a slovenští čtenáři najdou u měření provozních vlastností už jen přibližné hodnoty.

Útroby karet můžete tedy v recenzích vídat převážně, pokud narazím na nějaký problém – u karet, které dosahují podezřele vysokých teplot a spotřeby, či vykazují nestabilitu už na základních taktech nebo při mírném přetaktování. V taktovém případě už se automaticky ptám toho, co kartu půjčil, jestli už ji někdo rozebíral, odpověď ale často zůstává viset ve vzduchu.

Radeony HD 7970 v recenzích u nás

U Radeonů 7970 a recenzí zveřejněných při jejich vypuštění to s kartami pro testy také nebylo zrovna slavné. A teď budu neobvykle konkrétní – co vím, dostala se jedna HD 7970 přímo od AMD s předstihem do DIIT a pokračovala k nám. Druhá, rovněž referenční karta přímo od AMD, která dorazila po novém roce, se nakrátko ocitla u nás. Po domluvě s českým PR zastoupením AMD jsme ji dostali jako první k naměření (snad) korektních provozních vlastností. Od nás pokračovala (bez rozebírání) na Slovensko. České zastoupení Sapphire dostalo pro náš region jen jednu kartu, která už stihla procestovat Svět Hardware, Computer (kde kartu nerozebírali) a momentálně je u nás. A ještě jsem zaregistroval jednu kartu od Asusu, která se po recenzi na PCT dostala na DDWorld.

originál

Prakticky všechny zmíněné karty rozebral první, kdo je dostal do rukou. V případě HD 7970 na DIIT už před rozebíráním naměřené výsledky neodpovídaly předpokladům (AMD to komentovalo tak, že jde o vzorky, které někdo rozebíral a použil nesprávnou pastu), takže karta dostala novou kvalitní pastu (Noctua NT-H1). Výsledek? Zřejmě lepší provozní vlastnosti než v originále – nižší hlučnost, nižší teploty, nižší spotřeba.

Karta od Asusu rovněž nepřežila v původní podobě víc než první recenzi. Netuším, kdo a čím ji před recenzí na DDWorldu přemazával, každopádně tam naměřené provozní vlastnosti už neodpovídají realitě, tedy kartě v referenčním provedení tak, jak si ji koupíte.

I karta od Sapphire podlehla už v první recenzi nenechavým rukám Petra Štefka ze SHW. Nejsmutnější na tom je, že de facto zlikvidoval jediný vzorek od Sapphire jen kvůli tomu, aby vyrobil čtyři fotky obnažené karty a chladiče s mizerným rozlišením a v kvalitě odpovídající špatnému fotomobilu. Ne že by kartu přímo odrovnal, ale když jsem na ní spustil zátěžový test, zhrozil jsem se. Cifra, která se po spuštění zátěže objevila na wattmetru, mi po zkušenostech s dvojicí referenčních 7970 vyrazila dech a bylo mi jasné, že budu muset kuchat.

A po odloupnutí chladiče jsem se dost vyděsil. Pasta na jádře byla nanesená sice pečlivě a v tenké vrstvě, bohužel se jednalo o klasickou řídkou bílou pastu. O jakou konkrétní značku šlo, říct nedokážu, třeba šlo o cosi, co se běžně dodává ke chladičům. Ale s ohledem na výkony, které chlazení podávalo, bych se nedivil ani tomu, kdyby šlo o bílý zázrak „Pasta na chladiče“ od Elchemco známý z obchodů s elektrosoučástkami – pasta, která tolik letěla u overclockerů v době Pentií MMX. Za nepřekonatelných 85 Kč dostanete na poměry teplovodivých past obrovské 25ml balení. Nechci ji kritizovat, účel, kvůli kterému vznikla, umí zajisté pořád dobře splnit. Jen na moderní grafické karty s čipy se spotřebou přesahující 200 W a teplotami v zátěži kolem 80–100 °C už se produkty s podobnou konzistencí a složením evidentně moc nehodí.

originál | originál

Šedivé fleky na ubrousku při utírání bílé pasty pak prozradily, že se ani s očištěním původní pasty nikdo moc nenamáhal. Po očištění základny a nafocení karty jsem na prolis pro jádro natáhl vrstvu Noctua NT-H1 a vše dal zase dohromady, takže se dá předpokládat, že naměřené výsledky budou zase lepší než u karet s originální pastou (u které se mj. hledí i na cenu). Na montážní lince na podobné hraní není čas a sází se na jistotu, proto bývá pod chladičem obvykle tak trojnásobné množství pasty, než by bylo zapotřebí.

originál

Možná budete chtít namítat, že to zbytečně dramatizuji, protože se rozdíly mezi levnou a kvalitní drahou pastou odráží na rozdílech v řádech stupňů, výrazné zhoršení výsledků praktických testů, na něž se můžete těšit v recenzi, která vyjde za chvíli, vás ale snad tentokrát přesvědčí o opaku.

A můžete to brát i jako varování před rozebíráním výkonných karet, pokud nemáte zkušenosti a doma slušnou výbavu v podobě kvalitních past a rezervních teplovodivých polštářků – se stoupajícími nároky na chlazení a rostoucí rafinovaností chladičů je pravděpodobnost, že po rozborce dopadne karta hůře než před „opravou“, stále vyšší.