O grafických jádrech nové generace (RV870 a GT300) máme sice pouze nepotvrzené údaje. Už nyní se ale můžeme ptát, proč se ATI a nVidia rozhodují různě a co je k tomu vede. Povíme si něco o „sweet spot“ strategii, kterou se řídí AMD/ATI, jak do ní zapadají současné i budoucí produkty, a samozřejmě také čím odpovídá nVidia.

Posledních několik týdnů jsem sbíral nápady a postřehy o tom, jaké by RV870 a GT300 mohly být, a zákulisní informace o tom, jaké budou. Jelikož však někdo vyžvanil poměrně detailní specifikace obou čipů, nemusím jen planě spekulovat. Přesto ale cítím, že některé informace zasluhují hlubší zamyšlení či vysvětlení.

RV870 a sweet spot strategy

Prakticky ihned po zveřejnění údajných specifikací čipu ATI RV870 se začaly ozývat mírně zklamané reakce. Že prý s takovými specifikacemi a výkonem přibližně 50 % nad Radeonem HD 4890 nebude „Radeon HD 5800“ žádným velkým překvapením a ATI s kartou moc velkou díru do světa neudělá – zcela jistě ne takovou, jako s Radeony HD 4800. AMD má ovšem promyšlenou strategii, které byly podřízeny všechny Radeony série HD 4000 a bude ji podřízena i následující generace. Řeč je o strategii „sweet spot“.

Strategie sweet spot (překlad „sladký bod“ nezní moc hezky, tak prosím o odpuštění anglicismu) se zformovala někdy v době před vydáním Radeonů HD 4800, pravděpodobně i na základě zkušeností s generací HD 3800. Nejlépe ji vystihuje následující diagram:

AMD zjistilo, že jisté cenové kategorie grafických karet se prodávají lépe, než jiné. Počítáno na kusy se nejlépe prodávají karty za 50 dolarů, atraktivitu tohoto segmentu však snižují nízké marže. Pro RV770 si ATI vyhlédla sweet spot mezi 200 a 300 dolary a navrhla čip tak, aby se za tuto cenu dal prodávat s rozumnou marží. Celosvětově se do sweet spot strefil Radeon HD 4870, v našich končinách si větší oblibu našel slabší Radeon HD 4850.

Další „kopeček“ poptávky je až někde u 500 dolarů. To jsou lidé, kteří nehledí na poměr cena/výkon a nespokojí se s ničím horším, než tím nejlepším. Do tohoto segmentu mohla ATI pohotově zaútočit s dvoučipovou kartou. Na poslední dva sweet spoty, kolem $100 a $50, byly zaměřeny čipy RV730 (Radeon HD 4670) a RV710 (Radeon HD 4350/4550). A protože grafické karty musí postupem času zlevňovat a zákazníci očekávají za stejné sumy výkonnější hardware, stávající produkty se posunují pryč z atraktivních pozic. Právě toto byl důvod k vydání Radeonu HD 4890, ačkoliv na první pohled nemusel být smysl o pár procent výkonnější karty zcela zřejmý. Na segment kolem $100 zase brzy zaútočí Radeon HD 4770 s jádrem RV740.

Stejným způsobem se rodí i RV870. Do doby jejího vydání současné produkty opět „sklouznou“, zákazníci budou s novou generací očekávat nějaké to skokové zvýšení výkonu, a aby se Radeon HD 5800 umístil někam mezi 200 a 300 dolarů, zní specifikace zveřejněné serverem ATI-Forum.de docela uvěřitelně, ač na papíře asi nevypadají tak úžasně, jako loni 800 stream procesorů RV770.

Určitě vám neuniklo, že srovnáváme počty výpočetních jednotek u čipů různých generací, jakoby se nechumelilo. Zdá se však, že Direct3D 11 nepřináší zdaleka tak významné změny, jako verze desátá, a tak lze architekturu podporující D3D 10.1 upravit bez příliš velkých změn. Pro ATI je ironií, že zrovna tesselator, který je v jejích čipech standardně přítomen už od R600 (Radeon HD 2900), musí upravit, aby požadavkům D3D 11 vyhověla. Avšak pokud se potvrdí informace z ATI-Forum.de, bude to výborná zpráva, neboť ATI může vyjít z pevných základů a snad se alespoň částečně vyhne problémům s ovladači pro nové hardware.

Právě problémy s ovladači postihly ve velké míře R600. A to společně s dalším problémem, kterým byla příliš robustní „kostra“ celé architektury: umožňovala sice velkou flexibilitu, ale vinou toho zkrátka podpora Direct3D 10 stála příliš mnoho tranzistorů a na samotné funkční jednotky zbylo méně místa, než by bylo žádoucí. Byla to ale právě ta flexibilita, která umožnila v rámci „D3D 10“ generace přidat podporu D3D 10.1, podle potřeby libovolně měnit poměr ALU:TEX, překopat interní komunikaci mezi jednotkami v čipu, překopat přimknutí shaderů k texturovacím jednotkám, odlehčit texturovací jednotky o téměř zbytečnou podporu FP16 formátů, překopat RBE jednotky, nakonec si i zdánlivě fixní poměr RBE jednotek a paměťových kanálů dal říct… a to celé za dobu, kdy se nVidia (až na pár výjimek, a se subtilnějšími změnami) držela architektury G8x/G9x. A konečně, co tím chci vlastně říct: pokud byla architektura R600 navržena pro takovou pružnost, aby se na ni bez větších problémů dala naroubovat podpora Direct3D 11, snad cena za tuto investici do budoucna v podobě jednoho nepovedeného čipu nakonec nebyla tak vysoká.